Vánoční čas

Poslední dobou je módní psát blog. Ráda čtu literární počiny blogerek Marty Kučíkové, Mariky Šoposké a Bereniky Kohoutové, Marie Doležalové a dalších, jejichž jména nevytvořila vryp v mé šedé kůře mozkové. Rozumějte, neznamená to, že mě jejich blogy nezaujaly! Bohužel mám za prožité půlstoletí tento důležitý orgán zanesen tolika nedůležitými informacemi, že mi občas nějaké jméno neutkví…

Ale abych se vrátila ke škarohlídství. S údivem jsem zjistila, že se mezi blogerky zařadila i moje sousedka. Jelikož dotyčná paní vypadá, že by z ní člověk kloudnou větu musel páčit, vyhledala jsem si všechna její dílka, připravena poopravit si svůj povrchní názor. Nebylo toho třeba. Ačkoli jí řazení písmenek zjevně nečiní problémy a je celkem sdílná, z textu pojednávajícího o Vánocích na mě vyšplouchlo tolik kyblíků pesimismu, nespokojenosti a rádoby černého humoru, že jsem se z toho dodnes neotřepala. Chápu, že je mladá paní samoživitelka a její jediná dcera je v pubertě, ale proč si myslí, že její černé myšlenky chce někdo dobrovolně číst? Možná pro originální práci s gramatikou. Například použít „x“ ve slově „ksicht“ by mě ani ve snu nenapadlo…

Já Vánoce miluji. Se vším všudy. Když byly děti malé, snažila jsem se jim tolik vytvořit tu správnou atmosféru a zároveň se napasovat do vzoru mé maminky ohledně úklidu a pečení dvaceti druhů cukroví, že jsem uštvaná usínala v deset pod stromečkem. Ale byla jsem šťastná, protože jsem to zvládla a dětem zářily oči jako hvězdy půlnoční obloze. Dnes už vím, že když přijdou moje dospělé děti ke štědrovečernímu stolu, letmým pohledem zkontrolují, zda jsem poskládala všechny betlémy, zda jsou na stromečku staré ozdoby, zda mají pod talířem šupinku nebo penízek, zda jsem zachovala náš rodinný recept na bramborový salát, zdá mám připravené lodičky ze skořápek ořechů a nepohrdnou vánočkou a krabicí s oblíbenými druhy cukroví. Už nechtějí zpívat koledy, ale sedí v dětském pokoji a čekají na zvoneček. A je jim úplně jedno, jestli jsou umytá okna a vymyté šuplíčky. Ovšem v jejich nových domácnostech to chodí trochu jinak. Netušila jsem, že je tak snadné předat dalším generacím štafetový kolík. Před Vánoci si postěžovala moje dcera, kterou u nás doma úklid nikdy nezajímal, že její přítel zanedbával mytí horní části kuchyňské linky a že si na to musela vzít písek na nádobí…

Vánoce v každém z nás evokují něco jiného. Pro mě to je a vždycky bude večer plný zázraků, pospolitosti, vzpomínek, nostalgie, romantiky, štěstí, lásky a radosti, že mohu být se svými nejbližšími. Když zavřu oči, vidím scenérie ze zimních obrázků Josefa Lady. A dá se to ovlivnit. Nechci komerci? Přehlížím ji. Nechci fronty? Nestoupám si do nich. Dá se nakoupit i v klidu. Zkuste to. Je to o vnitřní vyrovnanosti a pohodě. Vždyť je život tak krátký.